Přesto že oficiálním cílem prvních integračních tendencí v západní Evropě byla vzájemná spolupráce a poválečná obnova, ve skutečnosti šlo o připoutání Německa k Evropě a Evropy k Německu s úmyslem předejít dalšímu válečnému konfliktu. Evropské země se obávaly, že Německo brzy obnoví svůj vojenský průmysl a chtěly prostřednictvím nadnárodní instituce tento potenciál kontrolovat.
Při vyjednávání o podobě Evropského hospodářského společenství si Francie prosadila příslib vzniku Společné zemědělské politiky (dále jen SZP) jako protiváhy vzniku společného trhu pro průmyslové výrobky. Potenciál společného trhu mohlo totiž lépe využít Německo a tím ze společného trhu profitovat více než Francie. Připomeneme-li fakt, že část evropské populace trpěla nedostatkem potravin, a dalšími úkoly bylo dosažení potravinové soběstačnosti a stabilizace cen zemědělských komodit, bylo zavedení SZP logickým krokem. Díky tomu se od počátku evropské integrace jednalo o nejvýznamnější evropské politikum, dalo by se říci „raison d’être“ existence evropských společenství.
K naplnění cílů SPZ došlo relativně brzy a to nejen díky politickým opatřením, ale také díky technologickému pokroku. Přestože bylo po čase zřejmé, že dané nastavení systému vyžaduje patřičnou změnu, zejména pro jeho rostoucí finanční neúnosnost. Z důvodu výrazných rozdílů v zemědělství jednotlivých zemí a jejich přístupu k tomuto odvětví byly snahy o změnu SZP vždy velmi citlivou a složitou záležitostí. I když bylo za poslední dvě desetiletí provedeno mnoho reforem SZP, kritika vznášející se nad SZP neutichla, naopak tlak na její zásadnější reformu sílí. Je tedy velmi pravděpodobné, že fungování SZP se v dohledné době opět změní. Je proto potřebné analyzovat zájmy různých skupin populace napříč celou Evropskou unií, predikovat možnosti budoucího vývoje SZP a na základě zjištěného se aktivně zapojit do diskuse, aby výsledná podoba SZP byla spravedlivá a nikdo nebyl zvýhodněn.